Historie kontaktních čoček

Kontaktní čočky jsou pro lidi se zhoršeným zrakem v dnešní době nepostradatelné. Není se čemu divit, jsou sice nákladnější, ale také praktičtější a pohodlnější než brýle. Málokdo ale ví, že první zprávy o nich sahají do hluboké minulosti.

Původní myšlenku, jak doplnit optický systém oka tekutinou a sklem, vyslovil Leonardo da Vinci. Základní myšlenku kontaktních čoček uveřejnil roku 1801 Angličan Thomas Young.

První kontaktní čočky byly z vyfouknutého skla, snášeny však byly jen krátkodobě. Pro několik prvních pacientů je vyrobila firma Zeiss. U nás je prvně aplikoval skleněné čočky z celuloidu Teissler. Dále se kombinovaly materiály skleněné s plastickými.

Převratným momentem ve světové kontaktologii je rok 1953, kdy akademik Wichterle a profesor Líma objevují měkkou kontaktní čočku. Nový materiál byl označen názvem HEMA. Od roku 1965 se tyto kontaktní čočky aplikují také u nás v aplikačních střediscích.

Dodnes se měkké čočky vyrábějí dvěma způsoby, a to odstředivým litím do formy, nebo soustružením ze suchého bloku. Původní čočky měly nízkou propustnost pro atmosférický kyslík, což mělo za následek komplikace z dlouhodobého nošení. Postupně se začínají vyrábět čočky s maximální hydratací až 78%, které propouštějí velké množství kyslíku. Jejich nevýhodou je ale vyšší tvorba depozit a kratší životnost. Tyto okolností přivedly výrobce k výrobě tzv. „disposable čoček“, tj. čoček na plánovanou výměnu.